Do Dvorany slávy FC Slovan Liberec si vás zvolili fanoušci. Jaký to je pocit? Něco takového člověka velmi potěší. Navíc, zvítězit v konkurenci Miroslava Holeňáka bylo pořádně těžké! (úsměv). Jsem moc rád, že nakonec fanoušci vybrali mě.
Připojil jste se do společnosti Tomáše Janů a Ladislava Škorpila. To je jistě skvělá vizitka? To rozhodně. Pady tu odehrál jednoznačně nejvíc zápasů ze všech hráčů, trenér Ladislav Škorpil tu také trénoval velmi dlouho a udělal s týmem titul. Hrozně mě těší, že jsem se mohl stát třetím členem Dvorany slávy, že jsem se tam dostal takhle brzo.
Tušil byste, když jste do Slovanu přicházel, že tu vydržíte přes deset let? Deset let, to je pořádně dlouhá doba. Určitě bych tehdy nečekal, že v Liberci strávím v podstatě celý zbytek kariéry. Ale neměl jsem sebemenší důvod odcházet. Líbí se mi tu, mužstvo navíc mělo stále na to hrát o evropské poháry. Jediné, co mě nyní zpětně mrzí, je to, že jsem podle mě mohl ještě tak rok dva hrát.
Takže konce kariéry zpětně litujete? Podle mě ještě jednu nebo dvě sezony klidně šlo pokračovat. V hlavě mi to vrtalo ještě dlouho, ale zpět se to vzít nedá.
Považujete se už za Liberečáka, když jste s naším klubem spojil většinu své kariéry? Strávil jsem tu více než deset let, vlastně deset let jako hráč a teď další čtyři roky. Už tu asi chceme s rodinou zůstat, zvykli jsme si tu a líbí se nám tu. Máme tu v plánu setrvat i nadále, ale člověk nikdy neví, co se stane.
Jaké nejsilnější momenty z vaší kariéry se vám dnes zpětně vybavují? Rozhodně nikdy nezapomenu oba dva vyhrané tituly, a pak samozřejmě evropské poháry. Třeba když jsme doma porazili AC Milán, sice to na postup do Ligy mistrů nakonec nestačilo, ale zápas to byl skvělý. Koneckonců, v paměti mi zůstane každé utkání v Evropě, kdy jsme dokázali obrat o body zvučné soupeře, jako byly třeba Sevilla nebo Alkmaar a spousta dalších.
Zmíněné zápasy s Milánem a Alkmaarem však patří asi také k těm nejsmolnějším vaší kariéry, že? V Alkmaaru jsme dostali gól v poslední minutě a přišli jsme o postup do jarní fáze Evropské ligy. A vlastně podobně to bylo i s AC Milán. Tehdy jsme ke konci dali gól a sahali jsme po postupu, ale rozhodčí to asi o dvě minuty zkrátil. Nechybělo moc... I když jsme ty zápasy zvládli, nakonec nám chyběl krůček k postupu.
Za Slovan jste naskočil celkem do 219 ligových duelů. Sledoval jste někdy tyto statistiky? Ani jsem moc nesledoval, kolik mám na kontě zápasů, ale sledoval jsem góly. A těch mohlo klidně být i víc, abych pravdu řekl. (smích)
Do paměti fanoušků jste se zapsal hlavně dělovou střelou z dálky. Jaký jste na ni měl recept? Je to hlavně o tréninku. Já se na střelbu zaměřoval už jako malý kluk. Když to přeženu, prakticky celou kariéru jsem občas zůstal po tréninku na hřišti a piloval jsem ji. Neexistuje žádný recept, zkrátka jenom trénovat a trénovat.
Vypíchl byste nějaký gól, který považujete za nezapomenutelný? V paměti zůstanou nejvíc takové ty hezké góly, většinou z dálky, když to pěkně zaplulo do šibenice. Pamatuju si také v pohárech proti Grasshoppers Curych, že jsem střílel asi ze třiceti metrů a gólmanovi to prošlo mezi nohama. I v Alkmaarem jsem dával gól docela z dálky, pak třeba doma se Slavií na 2:1 ke konci nebo s Ostravou a s Mostem... Nejvíc jsem si cenil zkrátka těch gólů, které by šly označit jako pěkné.
Během vašeho desetiletého působení ve Slovanu jste zažil také celou řadu trenérů. Na kterého vzpomínáte nejvíce? Byl jsem tu jako hráč dlouho a nerad bych někoho zapomněl. Ale nejvíc vzpomínám na trenéry Vítězslava Lavičku a Ladislava Škorpila. Právě s nimi jsme koneckonců vyhráli titul, takže možná i proto.
Sám jste se po kariéře vrhnul na trenérskou dráhu. V této roli se potkáváte s celou řadou svých tehdejších spoluhráčů, jaké to je? Je to tak také v jiných klubech. Hráči, kteří zde působili a chtějí se věnovat trénování, obvykle v tom týmu zůstanou a pokračují tam v trenérských postech. Kdo jiný by měl mladým předávat zkušenosti, než hráči, kteří deset patnáct let hráli ligu? A je příjemné se pravidelně setkávat s Mírou Holeňákem, Tomášem Janů, Pavlem Čapkem a spoustou dalších i dnes.
Máte ve své trenérské kariéře nějaký cíl? V současné chvíli jsem úplně spokojený s tím, co dělám. Samozřejmě přiznám, že bych si někdy v budoucnosti přál zkusit dospělý fotbal. Jestli se to ale povede, nebo ne, to už je druhá věc. Zatím jsem u dorostu velmi spokojený.
Bylo pro vás snazší přejít k trénování, když jste za sebou měl bohatou hráčskou kariéru? Usnadnilo vám to například budování autority u hráčů? Nevím, jestli to kluci takhle vnímají, možná ano. Každopádně je to úplně něco jiného, než hrát. První rok nebo dva jsem se hlavně učil a sbíral zkušenosti, ale vše je o tom získat určitou praxi. Pak se do toho dostanete a jde to svým způsobem samo.
U fotbalu jste navíc sám stále zůstal, i nadále hrajete v Turnově, že? Ano, hraju, ale letos jsem tam zatím ještě nebyl. Ani dalších čtrnáct dní se tam ještě nezvládnu ukázat, hrajeme s dorostem vždy v sobotu i v neděli a víkend mám celý zabitý. Musím přiznat, že mi to chybí, už se těším, až si zase zahraju. Rozhodně chci ještě minimálně do léta v Turnově hrát a pak se uvidí, jak na tom budu zdravotně.
Jak jako bývalý hráč Slovanu sledujete v současnosti počínání svých nástupců v A-týmu? Podzim byl velmi překvapivý, a to v dobrém slova smyslu. Tým se dostal do Evropy, navíc bojuje o nejvyšší příčky v lize. Uvidíme, jak se teď vypořádá s odchody Davida Pavelky a Josefa Šurala, ale věřím, že se s tím srovnají a naváží na výkony, které předváděli na podzim.
Máte v „áčku“ také nějakého oblíbence? Vždycky jsou oblíbení hlavně hráči, kteří jsou na hřišti nejvíc vidět, takže ti, co jsou tvořivější nebo dávají góly. Já v tomhle nejsem výjimka, také mám nejraději ofenzivní typy. Ale konkrétní oblíbence říkat raději nebudu, ať na někoho nezapomenu. (úsměv)
