Honzo, sezona nakonec skončila cíleným postupem do evropských pohárů. Je tedy považována za úspěšnou?
Řekl bych, že se uplynulá sezona určitě dá označit za úspěšnou, dokonce velmi úspěšnou. Začali jsme ji kvalifikací o Evropskou ligu, ve které jsme uspěli. To byl náš takový hlavní cíl. V létě jsme podle toho skládali mužstvo a jeho styl hry tak, abychom měli co největší šanci v předkolech uspět. Samozřejmě i s notnou dávkou štěstí, ale štěstí přeje připraveným. Poté jsme chviličku bojovali na třech frontách, ale to se ukázalo nad naše síly. Velmi rychle jsme vyletěli z českého poháru, což nás hodně mrzelo. Závěr podzimu se nám pak nepovedl v domácí lize, kde jsme nabrali určitou ztrátu na první příčky. Do toho se promítlo, že jsme měli dost úzký kádr. Psychické a fyzické síly, které jsme věnovali evropským pohárům, nám v lize scházely.
Přesto jsme postoupili do jarní části Evropské ligy, což považuji za obrovský úspěch. Je fakt, že jsme vzhledem k losu pomýšleli i na postup dál, ale do výsledku se už promítlo přetěžování klíčových hráčů. Začala se nám kupit zranění a odešli nám tři hráči, takže jsme už přes Alkmaar nepřešli. Mrzelo nás to o to víc, protože jsme věděli, že jsme měli na to postoupit. Na jaře dál pokračovaly problémy se zraněnými hráči, navíc došlo v ten moment k dosti nečekané změně na postu trenéra, ale i to jsme zvládli. Splnili jsme nakonec jeden z hlavních cílů, tedy postup do Evropské ligy pro další sezonu. Z mého osobního pohledu je sezona úspěšná také vzhledem k ekonomice, kterou jsme měli k dispozici, tam spatřuji velmi vysokou efektivitu.
V zimě se po odchodech opor spekulovalo, zda se s nimi dokáže Slovan vypořádat. Je pro vás tedy výsledek tak trochu zadostiučiněním?
Já osobně svou práci nevnímám pouze optikou výsledků prvního mužstva. Nějaké zadostiučinění pro mě není hlavním cílem. Dělám to proto, abych měl ze své práce dobrý pocit v tom smyslu, že to dělám naplno, že tomu dávám vše, co se dá. V uvozovkách je mi tak trochu jedno, co si o tom kdo myslí. Jak už jsem zmínil, problémů byla spousta, ale prostor dostali další hráči a my jsme si tak mohli ověřit, jak nám fungují další systémy. Myslím tím skauting, doplňování mužstva mladými hráči nebo i samotná výchova v naší akademii. Jak už padlo, nehodnotím práci jen podle toho, jestli v sobotu A-tým vyhraje, nebo prohraje. Vede k tomu spousta dalších činností, na které mám velké nároky. Ve chvíli, kdy tyto činnosti fungují, tedy skauting, akademie, zdravotní systém, dobře zvládnutý tréninkový proces a podobně, mělo by to vést k tomu, že mužstva vyhrávají. Pro mě je důležitý ten proces a systém.
Ještě několik týdnů před koncem sezony jste nevěděl, jak se situace vyvine, zda si Liberec zajistí poháry, nebo ne. Musel jste tedy jako sportovní ředitel počítat s různými variantami. Jak náročné období to bylo?
Bylo to složité. Netajil jsem se tím, že jsem dostal za úkol připravovat různé varianty, jak tu, že budeme hrát v Evropě, tak na tu, že bychom hráli pouze ligu a pohár. To jde ruku v ruce i s ekonomikou. Na druhou stranu, teď už víme, jak to dopadlo, a stejně ještě není definitivně vyřešena spousta otázek. Nemusíme chodit daleko, například otázka trenéra, skladby prvního týmu, juniorky a tak dále.
Bylo někdy období, kdy jste už v postup do Evropské ligy přestával věřit?
Jak jsem říkal, svou činnost nemám postavenou na tom, co se stane v sobotu. Proto jdou tyto otázky v uvozovkách tak trošku mimo mě. Já se spíše zabývám systémem práce a jednotlivými činnostmi, než tím, zda to v tento konkrétní moment znamená vítězství, nebo prohru.
Kromě dobrých výsledků se podařilo také zapracovat postupně do kádru několik hráčů z juniorky. Byl to jeden z cílů, se kterými vstupoval na svůj nový post trenér Vavruška jako do té doby kouč juniorského týmu?
V momentě, kdy došlo ke změně na trenérském postu, jsme cítili, že je mužstvo rozhozené zdravotními problémy, navíc trochu v útlumu. Výměna trenéra vždy přinese nový vzduch do kabiny, což zafungovalo. Když k prvnímu mužstvu David Vavruška přišel, bylo cílem tým nabudit a dostat se do evropských pohárů. To, že mladí hráči dostali prostor, bylo spíše výsledkem vývoje situace a velkého počtu zraněných. Navíc přišly i problémy, které se nedají ovlivnit, jako když začala krize na Ukrajině, a hráči, kteří by normálně hráli, nedostali víza. Když se to vše sečetlo, bylo výsledkem to, že hrála spousta mladých hráčů. Byla to ale spíše shoda okolností, ne hlavní cíl.
V zápase s Olomoucí dostalo příležitost hned několik juniorů. Jak jste byl s jejich výkonem spokojen?
Utkání s Olomoucí bylo trochu specifické. Věděli jsme, že už byl cíl splněn, bylo tedy mnohem více prostoru k nějakému zkoušení. U Ondry Koláře přesně k tomuto došlo. Víme, jaký vývoj Ondra za poslední půlrok nebo tři čtvrtě roku udělal. Ten pokrok byl opravdu velký a já věřím, že v něm bude pokračovat. Má před sebou podle mě velkou kariéru a velkou budoucnost. Vůbec jsme se ho nebáli vyzkoušet a on předvedl vynikající výkon. Jedna vlaštovka sice jaro nedělá, jak se říká, ale věřím, že to pro něj a jeho kariéru bude odrazovým můstkem.
Z dalších hráčů tam naskočil Vojtěch Novotný, sice jakožto junior, ale v prvním mužstvu už nějakou dobu působil a nasbíral nějaké starty, jako úplného novice bych ho tedy nepovažoval. Denis Frimmel naskočil od začátku, spolu s ním to byl první start i pro Filipa Drobílka, který naskočil v průběhu. Další seděli na lavičce. To vše bylo i z toho důvodu, jak se situace vyvinula, ale zároveň víme, jakou kvalitu tito hráči mají. U všech jmenovaných a dále těch, kteří dostávali v zápasech nebo tréninkovém procesu prostor, jsme přesvědčeni, že mají kvalitu na to, aby jednou ligu hráli.
Samozřejmě, co si budeme povídat, kdyby to bylo v jiné situaci nebo třeba před rokem nebo dvěma, kdy tu byl trochu jiný kapitál na tvorbu prvního mužstva, asi by takoví hráči prostor nedostali. My se z toho snažíme vytěžit to pozitivní, že šanci dostávají a mají velkou motivaci, a můžeme si díky tomu ověřit, jak práci s mládeží děláme. Nerad bych zapomněl třeba na Lukáše Pokorného, který i v některých zápasech předtím nastoupil v základu a nyní kvůli zranění nehrál. Je jedním z našich odchovanců, stejně jako Ondra Kolář, kteří před sebou mají velkou budoucnost.
Padlo jméno trenéra Vavrušky. Naplnila jeho mise v závěru sezony všechna očekávání?
Byl to ten nový vítr do kabiny, který ji měl rozproudit a nabudit. To se stoprocentně povedlo. Pro tu část sezony, pro kterou byl k mužstvu povolán, svou úlohu určitě splnil a potvrdil své kvality, které do té doby předváděl u juniorky.
David Vavruška se několikrát zmínil, že se nejvíce nachází v práci s mládeží. Je nějaká možnost, že by změnil názor a u A-týmu zůstal?
Myslím, že to není jen otázka názoru, ale také diskuze s ním. I já zastávám názor, že jeho největší síla je v práci s mládeží. Koneckonců v ní za něj mluví také výsledky. Posun hráčů a celkově i hra juniorky šly nahoru. Druhá věc je, jestli se chce vrátit k juniorce, nebo zůstat u „áčka“. Pro každého trenéra představuje možnost vést klub v kvalifikaci Evropské ligy výzvu a pro něj to výzva určitě také je, ale já momentálně nedokážu odhadnout, jak to bude dál. Je to trochu v tento moment zvláštní, je po sezoně a za chvíli začíná nová, ale momentálně o příštím trenérovi zkrátka ještě jasno není.
V sezoně zažil Slovan krasojízdu evropskými poháry. Často byl spíše outsiderem, například proti Udinese, ale stejně vždy nějak prošel dále. Co je potřeba, aby tuto jízdu v příštím ročníku mohl zopakovat?
V tuto chvíli vidím několik zásadních záležitostí. Rozhodnutí na téma trenér, to je rozhodně stěžejní, protože potřebuju mít s kým konzultovat skladbu týmu. Dále právě skladba týmu jako taková. Stabilizace současného mužstva, protože tu jsou hráči, kterým končí smlouvy nebo je mají na krátkou dobu. V předchozích letech bylo jednoznačně změn tolik, že si již žádné další nemůžeme dovolit. To poznávám i osobně, v kabině se pohybuji a znám to i jako hráč. Spousta změn atmosféře v kabině nepřidá. A jednoznačně je potřeba také doplnění mužstva, protože my sice máme spoustu kvalitních hráčů a spoustu perspektivních mladíků, ale pokud chceme mít nejvyšší ambice, tedy postoupit do Evropské ligy a zároveň v domácí soutěži bojovat znovu o poháry, tak jednoznačně potřebujeme kádr doplnit.
Je to ještě velmi předčasné, ale dá se už nyní mluvit o nějakých cílech do další sezony?
(Úsměv) Cíl by pro klub, jakým jsme, měl být jasný. Obhájit ambiciózní pozice, kterých dosahujeme. Jaká bude realita, to v této chvíli neumím říct. Jsem praktik a snažím se situaci hodnotit reálně, takže teprve až budou vyřešené některé otázky, tedy trenér a doplnění kádru, pak si teprve můžeme postavit nějaký cíl a ambici.
Zatímco hráčům momentálně začíná období volna, vy si ho asi v následujících dnech neužijete, že?
Co jsem v této pozici, tedy rok a půl, pořád čekám na nějaký prostor, kdy přijde nějaké volno. Ale ještě jsem ho nenašel. To je asi otázka zkušeností (směje se). Ale teď to zkrátka nejde.
Jako sportovní ředitel jste v mnoha ohledech značně závislý také na jiných oblastech managementu, jako třeba na ekonomickém oddělení. Co vše tedy máte na starost?
Je to jednoznačně provázaná záležitost. Sportovní úspěch nebo ambice jsou závislé na možnostech. Bez dobrého materiálu těžko vyrobíte dobré auto. A na dobrý materiál potřebujete peníze. Nebo si ho musíte vyrobit, naší optikou například v akademii, na což také potřebujete peníze a také čas.
Všechno se vším souvisí. Jsem tu nad celým sportovním úsekem, který obsahuje i akademii, což je dost velký kolos. Má samozřejmě své samostatné vedení, ale jsou to věci, které bych měl mít pod kontrolou. A já je chci mít pod kontrolou co nejvíc. Chtěl bych znát nejen to fungování, ale také konkrétní trenéry, konkrétní mladé hráče, všechny ty lidi. A nad akademií jsou juniorka a první tým, což už se dá nazvat jako profesionální mužstva se vším všudy. Pak tu jsou také ty podpůrné záležitosti, například řízení skautingu, tedy doplňování jednotlivých kategorií, a zdravotní systém, na kterém od mého příchodu intenzivně pracujeme a u nějž jsme v porovnání s jinými hodně daleko.
Poslední dobou se mi do toho díky specifikům trhu čím dál více promítá také řešení ekonomických záležitostí. Peníze je čím dál těžší sehnat. Do fotbalového trhu vstupuje spousta investorů externě, mimo kluby. Jednání s nimi je úplně jiná úroveň mé práce, ale musím ji podstupovat, protože nám například umožňuje získat hráče, na které bychom jinak neměli, a navíc už bez nich zkrátka dnes fotbal nefunguje.
Ve funkci sportovního ředitele působíte již rok a půl, v obou sezonách vybojoval Liberec evropské poháry. To je velmi solidní vizitka...
Nevztahoval bych to ani tolik k sobě. Není to jen moje práce, podíl na tom má mnoho lidí. Evropské poháry jsou opět tak trochu optika prvního mužstva, na kterém nemám své priority postavené, i když mi to samozřejmě dělá velkou radost. Daleko více mě uspokojí, když budu vědět, že nám fungují jednotlivé činnosti, kategorie a akademie. Když to bude ještě pokračovat tím, že budou mít A-tým a juniorka skvělé výsledky, hráči z juniorky se uchytí v „áčku“ a podílí se na úspěchu, pak budu uspokojen ještě více, než samotným výsledkem. Když se na závěr přidá Evropská liga a já vidím, že z toho mají lidé radost, pak je to už top. Ale za tím vším je práce spousty lidí. Ti všichni tomu dávají maximum a hráči na hřišti to pak musejí proměnit.
Já bych touto cestou chtěl poděkovat také bývalému realizačnímu týmu, mají lví podíl na tom, že byla předchozí sezona tak úspěšná. Stavěli jsme mužstvo tak, aby se prosadil v kvalifikaci Evropské ligy, a na tom se ve velké míře podílel realizační tým Jaroslava Šilhavého, tedy také Milan Veselý a Jirka Chytrý. Tam jsme našli soulad a oni to dokázali přenést na tým.
Spousta hráčů po ukončení aktivní kariéry přesedlá k trénování, vy jste se ale vydal jinou cestou. Co vás k tomu vedlo?
Přiznám se, že mě trénování nikdy nelákalo a neláká mě ani dnes. Ještě během své fotbalové kariéry jsem studoval vysokou školu, obor podniková ekonomika a management, protože mě to baví a vždy bavilo. Právě v tomto oboru jsem se snažil rozvíjet už v době, kdy jsem se živil fotbalem, a pokud jsem chtěl u fotbalu zůstat, neexistovala pro mě jiná varianta, než v této pozici. Tak to cítím a baví mě to stejně, jako mě bavil fotbal.
Dá se srovnat čas, který jste své profesi věnoval jako fotbalista, a kolik mu nyní věnujete ve funkci sportovního ředitele?
Je to trochu ošidné porovnávání. Když jsem byl malý kluk, mydlil jsem fotbal pořád. Poté, když jsem ho dělal na té vrcholové úrovni, to není jen o dvou trénincích po hodině a půl denně, ale i o jiné přípravě, rehabilitacích a dalších věcech okolo. Práce profesionálního fotbalisty není úplná sranda. Ale v porovnání s tím, co poznávám teď, je to úplně něco jiného. Už nejsem tak zpocený a nebolejí mě nohy, jako v přípravě fotbalisty, ale o dost více mě bolí hlava a častěji jsem úplně vycucaný psychicky. Často koneckonců i fyzicky, s mou prací jde ruku v ruce spousta cestování, protože do mé činnosti spadá také vyjednávání spolupráce s kluby a lidmi ze zahraničí. To znamená někam vyjet a snažit se co nejvíce vidět a s co nejvíce lidmi mluvit. Třeba zrovna teď, když mají fotbalisté volno, to pro mě znamená od půl osmé do rána do devíti desíti večer permanentní práce, protože se toho nejvíce tvoří. V průběhu sezony se to střídá, ale všeobecně je to o dost náročnější.
Jaké zkušenosti vám zatím tato nová kariéra dala?
Těch je spousta. Pro mě je to jedna velká obrovská zkušenost. Tento klub má podle mě největší hodnotu v domácím prostředí, jaká tu panuje atmosféra, ale toto prostředí je také do značné míry dost náročné. Speciálně tato náročnost a tlak na výsledky práce jsou tu dost vysoké, proto je pro mě každá minuta zde obrovská škola. S některými věcmi se sice mohu vnitřně prát, ale vše se to snažím brát jako takovou vysokou školu života.
V klubu působí také někteří vaši bývalí spoluhráči, jako Tomáš Janů nebo Zbyněk Hauzr, s některými hráči se pak znáte osobně z kabiny ještě z dob své vlastní kariéry. Ovlivňují nějak tyto vztahy vaši práci?
Do postavení se vztahy bůhvíjak nepromítají. Pokud vztahy máte postavené na nějaké úrovni, je tak nějak jedno, jestli si s někým tykáte nebo vykáte. Důležitý je respekt. Pokud tam je a je vzájemný, může vést ke správnému výsledku vaší činnosti. A pak už je jedno, jestli se znáte od dětství, nebo jste se seznámili před týdnem. Když jsme spolu hráli a známe se z kabiny, je někdy snazší si věci říct na rovinu, ale zase jsou momenty, kdy je těžší říct nepříjemnou realitu známému člověku. Zatím jsem s tím neměl problém. Třeba někdy podobné potíže nastanou, ale dosud jsem negativní zkušenosti řešit nemusel.
Ve svém volném čase navíc odpovídáte dotazy fanoušků na webových stránkách Slovanu. Co vás k tomu vedlo? Je to svým způsobem nad rámec vaší činnosti.
To je docela jednoduchá odpověď. Možná to nad rámec je, ale já jsem vždy fanouška považoval při fotbale za nejdůležitějšího člověka. Fotbal by mě nebavil, pokud by na něj nechodili lidi. Teda takhle, možná by mě i bavil, když jsem byl malý, hráli jsme za barákem a nikdo na nás nezíral z okna, když to řeknu hloupě. Fotbal samotný mám rád. Ale to, že se na nás přijdou podívat fanoušci, nebo že s námi pojedou několik set kilometrů daleko, posouvá fotbal do jiné dimenze vnímání. Nejlepší zážitky mám právě z těch chvil, kdy se nějaká radost nebo zklamání propojí s těmi tisíci lidmi. Rozhodně mi nevadí, když věnuju svůj čas tomu, že mohu ve své pozici zodpovědět nějaké dotazy.
Někdy je to ovšem trochu balancování na tenkém ledě. Snažíte se odpovědět, nemůžete ovšem vyzradit některé informace. Nemáte s tím někdy problém?
Musím se přiznat, že s tím jednoznačně problém mám. Jsem zvyklý problémy řešit rovnou, přímo a pravdivě. To v těchto situacích občas nejde. Byl jsem za to několikrát již vypeskován (úsměv). Je to jedna z oblastí, kde se ještě mám co učit. Musím se s tím nějak vnitřně poprat. Neumím lhát, říkávali mi to moji rodiče a říká mi to i dnes moje manželka, když se o nějakou malou lež pokusím (směje se). Padají tam dotazy na konkrétní věci, ve kterých buď nemohu odpovědět, nebo bych musel lhát. A nebo to teda řeknu napřímo, ale to pak může být problém. Je to zkrátka otázka vývoje.
Nyní zpět k začínající letní přestávce. Kdybych se vás zeptal na jeden hlavní cíl, který si v nejbližších dnech a týdnech dáváte, jaký by to byl?
Teď je nejdůležitější rozhodnout o pozici trenéra.
Je tu také několik hráčů, kterým končí smlouvy. V médiích padají hlavně jména, jako Jan Rajnoch, Marek Jarolím nebo Přemysl Kovář...
Jarolím a Rajnoch mají v tuto chvíli podepsanou smlouvu do konce kalendářního roku, byť za určitých okolností. S oběma jsme se bavili a oba dva vyjádřili zájem tu být, samozřejmě za určitých podmínek. Z mého pohledu je jednoznačnou prioritou, aby tu oba zůstali za podmínek, které byly specifikovány. Dalším takovým hráčem je Přema Kovář, tam je mé doporučení stejné, jako u předchozích dvou. Máme před sebou tři soutěže, v nichž chceme uspět. Ondra Kolář sice předvedl svou kvalitu, ale i tak bych byl rád, kdyby tu Přema zůstal, i kvůli svému charakteru, vlivu na kabinu a tak dále. Nevím, jak to dopadne, protože mu 30. června končí smlouva a já mohu pouze říct svůj návrh a názor.
Je tu samozřejmě pár dalších hráčů, z řad těch mladších nebo dalších, kteří z mého pohledu vyžadují nějakou pozornost. Jedná se třeba o takové, kteří mají sice smlouvu na další sezonu, ale je potřeba to nějak řešit, nebo je třeba uplatňovat nějaké opce. To jsou vše věci, které by se měly vyřešit během následujících dnů, přestože už třeba měly být vyřešené dříve.
Už poněkud ohranou kapitolou je samozřejmě shánění nového investora nebo sponzora. Kolik vrásek už vám tato činnost nadělala?
To je právě jedna z těch věcí, kde se musím učit, takže už se k této záležitosti nebudu více vyjadřovat. Pouze ještě jednou zopakuji, že k tomu, abychom naplnili sportovní cíle, potřebujeme mít dobré auto a na něj dobrý materiál. A abychom na něj měli peníze, potřebujeme sehnat nějakého opravdu silného partnera. Já si myslím, že by se to mohlo povést, protože co se úspěchů týče rozhodně, je na čem stavět.
A na závěr, co byste vzkázal libereckým fanouškům?
Hlavně jim chci poděkovat za podporu, kterou Slovanu věnují, protože si vážím toho, že na nás chodí a že nám fandí. Vím, že minulá sezona nebyla bez klopýtání, ale také jsme si při ní užili mnoho radostí. A věřím, že tuto radost budeme moct i nadále naplňovat. V některých okamžicích je prosím o trpělivost a doufám, že nám svou pozornost a podporu budou i nadále věnovat.
